Vzhůru na horu a ještě dál aneb výšlap pro horaly i úplné začátečníky.
Druhým z objevených míst ve Štýrsku je hora Kalbling v pohoří Ennstaler Alpen, která je vysoká 2 193 m a nabízí úžasný výhled do krajiny (prvním byla hora Stodenrzinken).
Na toto místo jsme se vydali z městečka St. Peter-Freinstein, kde jsme strávili jednu noc u překvapené starší paní, která určitě nečekala, že u ní někdy budou spát Češi. Inu vše je jednou poprvé. Paní hovořila pouze německy, ale i přesto jsme se domluvili.
Zařadili jsme tedy rychlost a zamířili směr Admont, kde se nachází stejnojmenný klášter, který je nejstarším a jediným dosud živým klášterem ve Štýrsku.
Řítíme se po silnici L713, a díky krásným horám a přírodě málem zapomínáme odbočit k chatě Sportalm Kaiserau. Zde je potřeba zaplatit poplatek za vjezd do areálu Národního parku. Mohli jsme jít po svých, ale samotná cesta na vrchol nám bohatě stačila a byli jsme rádi, že máme auto hned pod nosem.
Tentokrát platíme 7 € a pomalu vjíždíme na prašnou cestu, která nás vyvezla až před chatu Oberst-Klinke-Hütte. Zde necháváme auto a vydáváme se po značce č.655 směrem k vrcholu. Značka ukazuje délku tratě na 1h a 30 minut a zdolání 700 nadmořských metrů.
První pohled na horu, která se tyčí nad námi, nám lehce nahání strach. Trochu přemýšlíme, jestli nebudeme potřebovat cepy a mačky, ale podle nastudovaných materiálů nic takového zapotřebí nebude a ani nebylo.
Začali jsme tedy stoupat a stoupali jsme opravdu hodinu a půl do prvního sedla mezi vrchy Kalbling a Kreuzkogel. Zde jsme si dopřáli sváču, řádného odpočinku a nachytali jsme trochu vitamínu D.
Po řádném odpočinku a fotografickém oddechu nás čekal poslední výšlap na vrchol Kalbling, který jsme měli celou dobu před očima. Tížený cíl nám byl zdálený už jen půl hodinky cesty. Pak už se nám naskytl nádherný výhled na Ennstalské Alpy. Z vrchu Kalbling vidíme i nejvyšší vrchol Sparafeld, který nám nakonec zůstal zapovězen, neboť jsme usoudili, že cesta dolů bude náročnější (vítr přivál menší oblačnost i pár kapek).
Pomalejším tempem jsme se dostali opět k výchozímu bodu, kde jsme se náležitě odměnili pivem i jídlem v místní restauraci. Zajímavostí bylo, že jsme se ani zde nedomluvili s mladší obsluhou anglicky, ale Gába se vytasila a rukama nohama za pomoci jídeláku nám objednala gulášovku a čokoládovo-jablečno-oříškovou palačinku, která nám dodala sílu na cestu domů.
Závěrem bych chtěla podpořit všechny nadšence – horaly a především ty začínající. Opravdu se není čeho bát, nejtěžší na tom je vystoupit ze své zóny a říct si, Jo dneska chci udělat něco nového, něco jiného než normálně. Nemusíte vylézt na Kalbling (i když si myslím, že to za to určitě stojí), bohatě postačí na první výstup zvolit Sněžku nebo třeba Říp. Věřím, že pak se nebudete moci nabažit toho pocitu, že jste něco pro sebe udělali, zdolali, zažili a příval adrenalinu vás pohltí stejně jako mě. Teď už mi nestačí sjíždět „insta“ fotky ani poslouchat příběhy o (nejen) horské turistice, ale chci to sama zažívat!
Zkušení horalové si možná teď klepou na čelo a diví se, že o tom píšu, jak kdybych vylezla na Everest (což se mi místy opravdu tak jevilo). Chtěla jsem tím jenom říct, že pokud vás lákají nezapomenutelné cesty a vyhlídky, tak směle do toho.
Na cestu se nezapomeňte vhodně vybavit, tím myslím především správnou obuv – pohory, které si prošlápnete už před cestou a do batohu si zabalte také něco k pití (myslím tím nealko) a sváču. Přejeme šťastnou cestu a člověče, neztrať se!
