I z náhodných výletů se může vyklubat něco, na co do smrti nezapomenete. Přesně toto se nám přihodilo ve Štýrsku, kde jsme narazili na kapli Friedenskircher z roku 1912 v nadmořské výšce 1893 metrů.
Pokud se rozhodnete pro prozkoumání Rakouska, tak určitě doporučujeme dvě místa, která jsme objevili tak trochu náhodou. Obě dvě se nachází ve Štýrsku.
První z nich je kaple Friedenskircherl na hoře Stodenrzinken. Tato kaple se nachází v Národním parku, a jak jsme zjistili, vjezd do parku je placený. Proto je tu možnost si celý kopec vyšlápnout pěšky, což je přibližně 9 kilometrů do neustálého kopce. My jsme se rozhodli si tuto cestu vyjet autem už jen z toho důvodu, že se jedná o nejvyšší vyhlídkovou silnici ve Štýrsku, a to nás lákalo. U závory jsme si vytáhli lístek s tím, že ho zaplatíme (20 eur) až při zpáteční cestě. Silnice není nijak náročná, pro nás se ale stala adrenalinovou zejména při cestě dolů. K tomu se však ještě dostaneme.
Dorazili jsme na parkoviště před hotelem a vyrazili jsme po modré značce do mírného kopečku směrem vzhůru ke krásné kapli. Netrvalo to ani 45 minut a už jsme stáli před dřevěnou stavbou, od které byl nádherný výhled do údolí. Viditelnost byla náramná a my jsme mohli jen plesat nad tím, jak nám počasí přeje. Poté, co jsme se pokochali krajinou, pokračovali jsme dál po modré značce. Po této značce jsme dosáhli nejvyššího vrcholu tohoto parku. Zdolání vrchu Stoderzinken (2048 m n. m.) se do našich životů zapsal nesmazatelným písmem, jako první dvoutisícovka, kterou jsme společně zdolali.
Nyní nás už čekala cesta dolů. Po modré značce jsme dorazili na rozcestí a padla otázka. Pokračovat dál po modré nebo se ještě projít. Jelikož jsme vždycky rádi v přírodě, tak jsme se rozhodli, že se vydáme po oranžové a uděláme si delší okruh.
Abych to zhodnotil. Trasa nebyla vůbec náročná, snad jen malé stoupání od kaple bylo lehce náročnější, ale šlo asi jen o sto metrů. Celkově šlo o velmi příjemnou a klidnou procházku, jelikož zde nechodilo tolik turistů, jako na jiných více známých místech.
Ještě, než jsme se rozhodli autem sjet zpět dolů do města, zastavili jsme se v hospůdce hned u parkoviště. Platit kartou zde šlo jen nad 50 euro, a tak jsme se spokojili jen s jedním alko a nealko pivem. Pak už jsme frčeli zpět dolů.
Jak už jsem zmínil, tak cesta dolů byla náročnější než jsem si myslel, a to z důvodů neustálého brždění. Serpentýny jsou nahuštěné úzce na sobě, a tak nám po cestě začalo doutnat z brzd. Po půlhodinovém čekání brzdy vychladly, a my jsme mohli pokračovat za dalším dobrodružstvím.
